http://i31.tinypic.com/2ykgpiq.gif


Únor 2009

datum?? nevim,, asi 11.2.

11. února 2009 v 20:32 | karolin.a |  diary
Ahoj.. ted nemuzu davat nic na blog.. protoze jsme na horach.. ted jsem se akorat nchvili pripojila protoze jsem si tu pujcila noteboak.. jinak v patek se asi vracim.. tak se mejte..podrobnosti a novy essay (mozna) se objeví v dalčím tydnu.. nazdarek..

2. verze - Sen.. Uvězněná?

8. února 2009 v 22:10 | karolin.a |  essay

2. verze - Sen.. Uvězněná?


Uháním. Spěchám po louce zarostlé vysokou a hustou trávou. Tráva je tak ostrá, že se o louce může říkat, že je to louka tisíce nožů. Každé stébelko trávy je tak řezavé, jako by bylo čerstvě.. nabroušeno?.. Každým krokem, co došlápnu svou bosou nohou na trsínek trávy se mě zmocňuje neuveřitelná bodavá a páliva bolest. Každým krokem mě tráva pořeže do nezakrytého chodidla. Stále prchám. V tu mě něco nevěřícnou rychlostí stáhne dolů pod zem.-
Byl to jen sen. Celá nešťastná ze snu se kouknu po budíku.-
Běžím. Všude kolem mě není nic jiného než hromada zlatavého písku. Nic, jenom ten písek. Pokaždé když došlápnu, propadnu se půl metru hluboko. Ale to mě nezastavuje. Stále pozvolnějším během se hrnu dopředu. Žhnoucí slunce mě přitom pálí. Spaluje mi kůži. Krk se mi svíjjí žízní. V ten okamžik, co jsem měla zrovna nohu zabořenou do písku, mě něco kouslo. Bolest se nedala vydržet... Co se to děje? něco do mě vstříklo... jed?

Sen.. Uvězněná?

8. února 2009 v 11:07 | karolin.a |  essay

Sen.. Uvězněná?


Uháním. Spěchám po louce zarostlé vysokou a hustou trávou. Tráva je tak ostrá, že se o louce může říkat, že je to louka tisíce nožů. Každé stébelko trávy je tak řezavé, jako by bylo čerstvě.. nabroušeno?.. Každým krokem, co došlápnu svou bosou nohou na trsínek trávy se mě zmocňuje neuveřitelná bodavá a páliva bolest. Každým krokem mě tráva pořeže do nezakrytého chodidla. Stále prchám. V tu mě něco nevěřícnou rychlostí stáhne dolů pod zem.-
Byl to jen sen. Celá nešťastná ze snu se kouknu po budíku.-
Běžím. Všude kolem mě není nic jiného než hromada zlatavého písku. Nic, jenom ten písek. Pokaždé když došlápnu, propadnu se půl metru hluboko. Ale to mě nezastavuje. Stále pozvolnějším během se hrnu dopředu. Žhnoucí slunce mě přitom pálí. Spaluje mi kůži. Krk se mi svíjjí žízní. V ten okamžik, co jsem měla zrovna nohu zabořenou do písku, mě něco kouslo. Bolest se nedala vydržet... Co se to děje? něco do mě vstříklo... jed?