http://i31.tinypic.com/2ykgpiq.gif


2. verze - Sen.. Uvězněná?

8. února 2009 v 22:10 | karolin.a |  essay

2. verze - Sen.. Uvězněná?


Uháním. Spěchám po louce zarostlé vysokou a hustou trávou. Tráva je tak ostrá, že se o louce může říkat, že je to louka tisíce nožů. Každé stébelko trávy je tak řezavé, jako by bylo čerstvě.. nabroušeno?.. Každým krokem, co došlápnu svou bosou nohou na trsínek trávy se mě zmocňuje neuveřitelná bodavá a páliva bolest. Každým krokem mě tráva pořeže do nezakrytého chodidla. Stále prchám. V tu mě něco nevěřícnou rychlostí stáhne dolů pod zem.-
Byl to jen sen. Celá nešťastná ze snu se kouknu po budíku.-
Běžím. Všude kolem mě není nic jiného než hromada zlatavého písku. Nic, jenom ten písek. Pokaždé když došlápnu, propadnu se půl metru hluboko. Ale to mě nezastavuje. Stále pozvolnějším během se hrnu dopředu. Žhnoucí slunce mě přitom pálí. Spaluje mi kůži. Krk se mi svíjjí žízní. V ten okamžik, co jsem měla zrovna nohu zabořenou do písku, mě něco kouslo. Bolest se nedala vydržet... Co se to děje? něco do mě vstříklo... jed?

Probouzím se celá splavená a lapajíc po dechu házím pohled na budík. Nejraději bych
nepokračovala ve svém spánku. Tomu se přeci ani nedá říkat spánek. Ale nedá se to ovládnout.
Znovu podléhám.-
Pomalu, z posledních sil kráčím temnou uličkou. Kolena se mi podlamují. Mířím stále dopředu. Ulička mě nutí abych zatáčela. Cesta je ze stran ohraničená vysokými zdmi. Je velice úzká. Nemůžu ani roztáhnout obě ruce. Začínám propadat klaustrofobii. Najednou se přede mnou objeví obrovská otevřená mohutná brána. Ujme se mě zvláštní pocit. Rozběhnu se přímo k ní, co nejrychleji můžu. Dokonce skáču. Když už mám bránu na dosah, že by stačilo natáhnout ruku a dotkla bych se jejích rámů, najednou mě vdáli vyruší pronikavý a divný zvuk. Tento signál je nejdříve neidentifikovaný. Ale později začínam poznávat crnkot budíku. Velice pozorně tomuto zvuku naslouchám, ale snažím se přitom dotknout rámu brány- Avšak zvuk se mi vzdaluje. V tu se přede mnou brána zavřela. Utíkám hledám bránu, ale neutíkám už po cestě. Jsem v temnotě. Všude nic, jen tma.-
Člověk si připadá, že je slepý nic nevidí. Má kupu času - přemýšlet. Najednou se mi začne všechno vyjasňovat. Proto se mi brána zavřela. Proto se mi začínal vzdalovat a nakonec se úplně vzdálil crnkot budíku. Buď zůstanu bloumat, dá se říct navždy nebo spíš než se rozhodnu mezi životem a smrtí, nebo si jedno z toho vyberu. Ale co si mám vybrat? Před tím než se mi brána zavřela jsem byla pevně rozhodnutá zemřít. Ale když jsem se ocitla blízko - smrti, zmocnila se mě nejistota. Nevěděla jsem, co vlastně chci.Chci zemřít nebo žít?
Ocitla jsem se před velkým rozhodnutím . Ale to rozhodnutí jsem musela, vlastně chtěla učinit hned. Už jsem nedokázala nadále snášet pocit, který mě pomalu "užíral", když jsem bloumala v temnotě.Uvědomila jsem si, proč jsem nejdříve spěchala k bráně tak najisto. Spěchala jsem za
svými blízkými. Tento týden všichni totiž nevysvětlitelnými záhadami a způsoby poumírali a já chtěla jít za nimi a tedy také zemřít. Najednou jsem měla jasno. Znovu se přede mnou zjevila otevřená brána. Poklidně jsem k ní začala kráčet. Až jsem se rozběhla přímo proti ní. Byla jsem si úplně jistá svým rozhodnutím. Hbitými pohyby jsem se k ní přibližovala. Už jsem byla u ní, v tu chvíli jsem dveře rychlým a prudkým pohybem zabouchla. Najednou se ke mě rychle začal vracet zvuk budíku. A já se probudila.- Život má člověk přece jenom jeden, tak proč se ho zbytečně vzdávat?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agneska agneska | 10. února 2009 v 21:59 | Reagovat

pěkné ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama